Chudenice v Kašperských Horách, to už je hodně dávná historie.  Poslední vzájemné  utkání před sobotním duelem se odehrálo na jaře roku 2002, t.j. před patnácti lety. Ten rok Kašperky spadly do IV. třídy  a Chudenice dva roky poté přerušily činnost na dlouhých deset sezon.
V utkání nám měli domácí co oplácet, podzimní utkání vyznělo jednoznačně v náš  prospěch /6:1/. Úlohu měli tentokrát hodně usnadněnou, neboť neštěstí nechodí ani letos po horách, ale pěkně dupe po chudenickém týmu. Ke dvěma dlouhodobě zraněným přibyli tentokrát navíc  krátkodobě poznamenaní, ať už nemocí nebo neochotou, takže k utkání jsme zajížděli s dvanácti hráči. Jediný náhradník, hrající trenér Kamil Göttinger , se  nestačil ani pořádně rozkoukat  a soustředit se na svojí  práci, když  pro zranění kolena Lukáše Zoubka musel ve 20.‘ opustit klid lavičky a zapojit se do boje fyzicky.  A aby všem trablům nebyl konec, zranil se i špílmachr. Toto zranění brzy vstoupí do historie pod názvem Matyho palec. Vzhledem k vyprázdněné střídačce se ale musel Mates Ježek kousnout a více než hodinu se po hřišti prohánět s těžkým handicapem, nakopnutým palcem na pravé noze, který jej zřejmě na nějaký čas vyřadí ze sestavy. Marodka se nám tudíž po tomto utkání  rozrostla o další dva hráče a vidina postupu se začíná  mírně zamlžovat.  Vzhledem k tomuto nepříznivému vývoji a i s ohledem na nespornou kvalitu soupeře je  nutné ocenit snahu a bojovnost  našich hráčů, kteří v hodně zplátované sestavě dokázali uhrát  poločasovou nulu.  S malou palebnou silou , ale s o to větší snahou neostat gól se nastupovalo i do druhé půle. A to se dařilo téměř  dvacet minut, než střela z třiceti metrů nachytala svojí nevyzpytatelnou dráhou Petra Bejma v  brance /1:0/. Je fakt, že do té doby jsme byli pod neustálým tlakem a soupeř zahazoval šanci za šancí.  Petr si vybral slabší chvilku až po sérii bravurních zákroků, dokázal zlikvidovat i brejk, kdy stál sám proti dvěma domácím útočníkům. Druhou branku přidali domácí o necelou minutu později, křížný centr našel volného hráče na rohu našeho vápna a ten se precizním volejem trefil na vzdálenější tyč kolem bezmocného gólmana. Mladí hráči soupeře po druhé trefě  výrazně polevili, což nás na chvíli posadilo do sedla a po sérii několika brejků, kdy se vehementně prosazoval hlavně Honza Soupír, jsme kopali roh,  v jehož závaru se nejlépe orientoval Jen Rupert a vstřelil kontaktní branku. Následujících deset minut patřilo našemu týmu, výdej sil byl ohromující a je jen škoda neproměněných šancí. Soupeř se nuceně musel uchýlit ke tvrdé, místy až nekorektní hře, která vyústila vyloučením jejich stopera. Při hře proti deseti se vysunul z obrany a hrot Pavel Vachtl  a vyrovnání  v těchto fázích hry viselo ve vzduchu, protože se dostal dvakrát do velice slibných šancí, které bohužel  tentokrát neřešil správně. S tím , jak nám docházely síly se opět zvedl soupeř a v jednom z posledních útoků se mu podařilo přečíslit i přelstím naší obranu a stanovit konečný rozsudek.  I když si utkání domácí zaslouženě vydřeli a uhráli dobrý výsledek, přece jen se na  závěrečném stavu trochu podepsal rozhodčí, který si netroufnul v posledních pěti minutách při našem závěrečném tlaku písknout cokoli  proti domácím a tím jim odpustil tři jasné pokutové kopy, dva za hraní rukou a třetí za surové sražení Honzy Soupíra  při jeho posledním brejku v utkání.

Na rozhodčího se ale vymlouvat nebudeme, výsledek utkání a sílu soupeře respektujeme.  Je třeba si z utkání vybrat to pozitivní, což je bojovnost a nasazení i  za  zdánlivě rozhodnutého stavu utkání. Kluci ukázali charakter i fyzičku a dobrou partu, takže jistá deviza do budoucích kol je na obzoru. Jen se musí dát kádr ještě dohromady i po zdravotní stránce, než přijdou utkání, kde se bude lámat postupový chléb.